První Genji nás před dvěma lety mile překvapil. Sice se jednalo o kopii Onimushy jak odlitou do vosku, na druhé staně kopii velmi zručně vyrobenou a okořeněnou i špetkou vlastní invence. Základní herní mechanismy navíc byly pevné jak skála a celá ta japonská mytologická akční řezanice mi velmi zpříjemnila pár odpolední. Pokračování Genji: Days of the Blade vycházející jako launch titul PS3 proto vypadal jako sázka na jistotu – žádný gejzír herní originality a kreativity, ale solidní zábavné dílko podložené fortelně vyleštěnou next-gen grafikou. Jenže ouha, pohled na výsledné hodnocení napovídá, že něco asi bude špatně. Days of the Blade navazují na konec prvního dílu a opět roubují mytologickou pohádku na fragmenty skutečné japonské historie. Armáda pekelných zrůd znovu útočí a Yoshitsune i Benkei se jim musí postavit a porazit veškeré zlo. Klišé jak z partesu stejně jako v předchozím díle, ovšem tentokrát tvůrci trochu moc vařili kašičku a výsledná story je poněkud plytká a nezajímavá. To by nemuselo až tak vadit, pokud by samotné porcovaní ďábelské spodiny dokázalo pohltit vaši pozornost a pobavit.  Bohužel musím ale říct, že to dost často nedokáže, přestože tentokrát děláte z démonů jednohubky na čtyři způsoby. Ke dvěma hrdinům z předchozí hry se totiž velmi brzy připojí dva noví bojovníci – Shizuka a Buson. Každý z hrdinů bojuje různou zbraní, má rozdílné vlastnosti a speciální schopnosti. Starý známý Yoshitsune je takový čistý střed, velmi agilní, zručný v práci s meči a dokonce dokáže běhat po zdech jako Princ z Persie. Benkei je naproti tomu typický ranař, kterého byste nechtěli potkat v noci v parku - silný jako medvěd, stejně tak odolný. Ohání se kolem zbraní, jenž vyrobíte lehkým obroušením kmenu vzrostlého stromu, nebo tak alespoň vypadá. Benkei dokáže rozdrtit i některé překážky, které vám brání v cestě. Shizuka je pravý opak Benkeie - malá, křehká a pekelně rychlá. Vládne zbraním  připomínající nabroušená zabijácká joja – takové čepele na provazech, kterými se bojuje na dálku. Navíc se pomocí nich dají stylem Indiana Jonese překonávat velké propasti. Posledním do party je Buson, bojovník s kopím a vyvážená postava stylu Yoshitsuneho. Postavy si můžete přepínat téměř vždy podle vaší libosti. Každá má pro sebe vyhraněný jednu šipku na směrovém kříži, takže měnit hrdiny jde velmi snadno a rychle. Záměrem tvůrců bylo přinutit hráče, aby dynamicky střídali postavy podle potřeby. Občas se to hodí, ale pravděpodobně valnou část hry zůstanete u Yoshitsuneho, protože zabíjení je s ním nejzábavnější. Samotný bojový systém je poměrně klasický, jedno tlačítko na rychlé slabé údery, druhé na silné, další na úskoky. Vše dohromady můžete mixovat do účinnějších a pohlednějších komb. Jejich nabídka není zase tak obrovská, ale to vyvažují nové zbraně, které nacházíte v bednách rozházených po úrovních. Každá zbraň nabízí nejen jinou vizuální podobu, ale i odlišnou paletu komb. Zbraně si můžete měnit plynule během hraní, ale popravdě jsem toho příliš nevyužíval, stejně jako střídání hrdinů – pokud to tedy nebylo vysloveně nezbytné.  Stejně jako v každé podobné hře vypadávají z pobitých nepřátel jakési duše, za které lze zbraně vylepšovat. Pochopitelně jich nikdy nemáte tolik, abyste vše vylepšili na maximum, díky čemuž můžete zapojit do hry i určitou dávku taktiky. Celé to zní jako klasická historická 3D akce, kterých je dvanáct do tuctu a odnášejí si hodnocení kolem sedmdesáti procent a výš. Jenže u Genjiho musím jít pod tuto hranici. Nevadí mi malé a striktně lineární úrovně, kde se prosekáváte jednou vlnou nepřátel za druhou, sem tam vyřešíte nějakou hádanku stylu najdi klíč pro zamčené dveře, na konci vybijete nějakého bosse a takhle to opakujete, než dojdou nepřátelé, dveře i bossové. Zatraceně, díky těmto prvkům jsou vlastně podobné hry tak zábavné. Dokázal bych se vyrovnat i s omezeným pohybem po úrovních, ovšem problematická kamera, ta je neodpustitelná. Systém fixních kamer je v dnešní době už poměrně přežitý koncept, ale stále existují hry jako třeba God of War, které tímto způsobem navozují úžasnou a unikátní atmosféru a přesto vám dají o akci vždy dokonalý přehled. Days of the Blade je bohužel přesným opakem. Tvůrci trochu přiblížili pohled, aby si hráči mohli vychutnat do nejmenšího detailu vymodelovaného hrdinu, ovšem nějak jim tam už nezbylo místo pro protivníky. Nic mne při hraní nedokáže vytočit k nepříčetnosti více než to, když inkasuju jednu ránu za druhou od někoho, kdo je mimo obrazovku. Už v prvním díle jsem si trochu stěžoval na kameru, ovšem s tím, že se naštěstí větší problémy s kamerou dají spočítat na prstech jedné ruky samuraje začátečníka. Tady můžeme použít opačnou stupnici. No, to už možná přeháním, každopádně kamera je největším kopancem do slabin.  Nový Genji trpí i na velmi rychlý náběh stereotypu. Minule jej velmi dokázal často rozbíjet systém Kamui, nemohl jsme se dočkat, než se naplní speciální ukazatel, zmáčknu pár tlačítek a všichni protivníci na obrazovce prostě instantně zemřou. Kamui je tu opět, ovšem tentokrát není tak „cool“, jiné slovo se snad ani nedá použít. Opět se sice jedná o velmi efektní způsob, jak si usnadnit bitky, ale velmi brzy se okouká. To až tak neplatí o grafické stránce hry. Sice se nejedná o příliš přesvědčivý důkaz nezměrného výkonnostního potenciálu PS3, ale po výtvarné stránce jde o skvělou práci, především barevné pojetí celé hry je opravdu oku lahodící. Zato animace pohybů u některých  postav působí lehce rozpačitě. Po většinu času ale je na co koukat, přestože by hře třeba slušelo lepší zapojení fyziky a rozsáhlejší úrovně…